Petr Vápeník: ČERNOBÍLÁ MINIMA
Divadlo Kámen, říjen - prosinec 2025
(stránky autora najdete zde) / (termíny komentovaných prohlídek najdete zde)
Soubor černobílých snímků Petra Vápeníka nazvaný Černobílá minima a vybraný z několika cyklů vznikajících v posledních třech letech odráží fotografův citelný zájem o detail i základní tvary nalézané v lidském i mimolidském světě. Potřeba experimentovat s redukovanými formami, pravidelnými strukturami či fragmenty architektury, ale také zaznamenávat střídmé linie a harmonické biomorfní hmoty, se pojí se snahou oprostit se od vizuálního smogu a zaměřit se na podstatu zachyceného výjevu. K tomu autor poznamenává: „V době přehlcení počitky ze stále komplikovanějších obrazů excitujících lidské vnímání jde o záměrný návrat k základním prvkům vizuální řeči využívané fotografií – k linii a tvaru, ke světlu a stínu, ke klasické stupnici šedi, o návrat, který – jak věřím – může přinést kýžené zklidnění bez toho, aby rezignoval na zachování nezbytného napětí mezi jednotlivými prvky.“
Snímky Černobílé linie, Planetárium nebo Z okna Josefa Sudka svým rytmickým opakováním prvků a čistotou forem, stejně jako nenápadnou poetikou, odkazují k principům moderního umění a avantgardní fotografie. Zároveň nezapřou, vedle snahy zdůraznit estetickou stránku nahlížených věcí, také potřebu koncentrovat se a hledat ve svém okolí rovnováhu. Promítá se do nich i dlouhodobý zájem autora o rozmanitost stavebních slohů a o specifické architektonické prvky. U snímků Jin a jang nebo Vlání a Černobílý sen naproti tomu fotograf klade důraz na oblé a rozostřené tvary, jež zachytil jako důsledky působení přírodních živlů či jevů nalézaných při procházkách krajinou. V obou případech zaznamenává střípky reality, prchavou náladu místa i konkrétní chvíle a neusiluje o zdůraznění užité techniky, díky které snímky, následně jen minimálně upravované, pořídil. Ať pracuje s fotografií digitální, umožňující využití delších expozičních časů, nebo s tou infračervenou, víc než objektivní obraz skutečnosti hledá nové souvislosti a pohledy na ně. Petr Vápeník si ve vybraném souboru, podobně jako u snímků focených z prosklených výloh a hladkých povrchů budov, pohrává s iluzí a zdůrazňuje detaily, kterým propůjčuje primární roli. Záměrně tak deformuje realitu, aby nabídl další či jiné a nejednou překvapivé možnosti jejího vnímání.
Lucie Váchová
